close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I SNÁŘE PROŠLI CENZUROU!!!

drogy, svatba a jaggers

19. června 2007 v 10:20 | Vaše Andrea |  EDITH PIAF
Jednou jí volal jeden přítel: "Vím o písničce, která by se vám líbila. Napsal jí jeden nadaný mládenec." "Jak se jmenuje ten člověk?" na to Edith. "Jacques Phills." říká přítel. Zavěsila a utíkala do koupelny. Honem injekci, aby se dostala do formy..."poslední"! Tak daleko už to s ní došlo...
Tak se seznámila s Jacquesem Phillsem. Nejdříve se s ním stýkala pouze pracovně, pracovali na písničkách. Když pracovali dlouho, Edith začínala být trochu "pomatená". "Tobě něco schází?" ptával se jí. Namluvila mu, že má revmatismus. Odběhla si píchnout injekci. Šlo to s ní skopce.
I přes tyto stavy se dostavil úspěch v soukromém životě. Vztah s Jacquesem začínal být intimnější. Požádal jí o ruku.
Z chystané svatby byla celá poblázněná. Edith v životě poznala už snad všechno, ale vdaná ještě nebyla. A tak 29. července roku 1952 byli Jacques Phills a Edith Piaf oddáni na radnici v Paříži. Zopakovali si ji ještě v kostele v New Yorku. Jejich svatební cestu by jim mohl leckdo závidět. Hollywood, San Francisco, Las Vegas, Miami,...
S Marlene Dietrich, která jí byla při svatbě za svědka.
Avšak její drogová závislost pokračovala. Utápěla se v droze víc a víc. Nad vodou jí v Americe držela už jen droga. Za každou cenu totiž chtěla dostát svých smluv. Vždycky se zapřísahávala, že "tahle už je poslední". Protože pořád se sebou bojovala, píchala si je co nejpozději, až když už byla v koncích. Potom už neměla čas vyvařit si stříkačku ani jehlu, ani je desinfikoval lihem. Prostě si píchla injekci do ruky nebo do stehna přes šaty a přes punčochu. Jakmile si tohle navykla, byla ztracená.
Takhle už to dál nešlo. Její okolí jí prokouklo. Jednoho rána, zavěšená do svého impresária z jedné strany a do svého manžela z druhé překročila práh kliniky. Strašně se bála. První dny to šlo. Pak jí začali snižovat dávku. Nakonec přišel den "bez". Ten den podstoupila hotové peklo. Rvala si šaty, zakoušela strašnou bolest. Šlachy se jí hýbaly samy od sebe, byla zkroucená jako starý kořen a hned napjatá jako péro. Trvalo to jeden den, ale pro ni to bylo jako tisíc let. Za dvacet dní byla kúra ukončená, ale vyléčená nebyla. Lékař jí řekl, že se jí dostaví depresivní stavy. Nedala na něho a hned se řítila domů. Po pár dnech ztratila chuť k jídlu. Ztratila chuť ke zpívání. Ztratila chuť žít. Takovou depresí ještě neprošla. Nakonec se potají vrátila k morfiu. Ztrácela půdu pod nohama. Přitom pořád vystupovala a dokonce obnovila se svým mužem hraní "Lhostejného krasavce". Ten byl ale po měsíci stáhnut, protože morfium provrtalo Edith hlavu. Zapomínala text a hra ztrácela svou podstatu.
Bylo to s ní už strašné. Sotva se doklopýtala na scénu, drmolila nesmyslná slova místo písně. Lidé začali pískat. Domotala se zpět do šatny, kde si musela píchnout morfium.
Uvědomila si, že to takhle dál nejde. Řekla si dost. Už si to v životě nepíchnu. To ale u morfia nejde tak snadno. Měla železnou vůli. Vystoupila na scénu, všechno se s ní houpalo. Otevřela ústa, ale nevyšel z ní ani hlásek. Začala se motat, jen ještě vykřikla: "Odpusťte...Já za to nemůžu...Odpusťte..." a skácela se. Opona šla dolů.
To byl rok 1954. Edith se musela znovu léčit. V sanatoriu dlouho nezůstala. Utekla odtamtud. A rychle domů. Ke svému morfiu. "Už jsem si nepíchala, aby mi bylo dobře, ale proto, aby mi nebylo špatně." řekla později.
V tomhle stavu, ve stavu narkomana, se rozhodla udělat tříměsíční turné po Francii. Louis Barrier jí to vymlouval. "Když mě nenecháte zpívat, chcípnu!" odpověděla mu na to. A jelo se. Provedla to. Ale v jakém stavu. Lidská troska. Všichni každý večer čekali, kdy se zhroutí. Nejpodivnější však na tom bylo, že ačkoliv jí museli vystrčit na scénu a zase jí pak odvést, zpívala čistě a krásně. Některý večer byla ještě Velikou Piaf.
Po tomto kolotoči musela okamžitě do léčebny. Tentokrát to bylo strašné. Nepředstavitelné. Začalo se na deseti injekcích denně a když měla den "bez", museli jí přivázat k posteli. Řvala na celé sanatorium, aniž by si něco uvědomovala. Lesklá potem, křičela bez přestání dvanáct hodin. Když vyšla z nemocnice, rozhodla se už nezačít. Osm měsíců bydlela zavřená, nezpívala. Zajímavé na tom všem bylo, že se o tom veřejnost nijak nedozvěděla. Novináři kolem ní brousili jako šelmy, ale nic se nedozvěděli. Edith byla také vydírána bývalými "přáteli". Říkávali jí, že když jim nezaplatí, veřejnost se o její závislosti dozví. Takhle jí připravili o další milióny.
Byl rok 1956. Edith jela už po sedmé do USA. Měla opět ohromný úspěch. Zpívala v Carnegie Hall. Byla šťastná, ve formě, smála se. 27 písní. Při poslední oponě obecenstvo vstalo a sedm minut tleskalo té nepatrné ženě stojící osamoceně na pódiu. Takový úspěch by jí papá Leplée jistě nepředpověděl ani ve snu.
Ovšem její manželství s Jacquesem Phillsem jí začalo nudit. Nechala se rozvést.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.