Edith Giovanna Gassionová, jak se celým jménem jmenovala pozdější Edith Piaf (Piaf znamená ve francouzštině doslova "vrabčák"), se narodila 19. prosince 1915 v Paříži Anitě Maillardové (měla pseudonym - Lina Marsa). Ta byla uměleckou pěvkyní a byla dítětem z manéže - narodila se v cirkuse. Edithtiným otcem byl Louis Gassion. Měl se čile k dílu, takže mnohdy ani své děti neznal. Měl děti, které nebyly jeho a zase jiné, o kterých vůbec nevěděl. Známých napočítal asi dvacet, ale kdo by to tak na chlup zjišťoval.
"....Sotva jsem si trochu vydechl a praštil sebou na kutě, že si trochu zdřímnu, už se mnou Lina třese a skučí: "Už je to tady, dítě se chystá ven." Byla bílá jako plátno, propadlý obličej. V tu chvíli by ji asi o ruku nikdo nepožádal....V tu hodinu nebyly na ulici žádné drožky. Mráz byl, že člověku div neumrzlo to nejcennější. Potácíme se na chodníku. Lina se oběma rukama držela za břicho. "Tady mě nech a utíkej k poldům, ať dají sanitu!" řekla...Vrazil jsem do komisařství s tím, že manželka rodí na chodníku. Poldové drapli pelerínu a rozběhli se na "místo činu". Má dcera se tedy narodila pod kandelábrem u čísla dvaasedmdesát Bellevillské ulice na policajtově peleríně." Tak později popisuje Editino narození její otec.
![]() |
![]() |
Ulice Belleville číslo 72 - zde se na policajtově peleríně narodila Edith Piaf. Dnes tu je pamětní deska s Edithtiným jménem. |
Pro zpěvačku šansonu nemohl být to, jak přišla na svět, originálnější. Své jméno dostala na památku ubohé Angličanky Edith Cavellové, hrdinné vyzvědačky, kterou pár dní před narozením slavné šansoniérky popravili Němci.
Neuplynuly ani dva měsíce a Lina odložila malou Edithku ke své matce do ulice Rébeval. Babička a její kumpán - dvě trosky, věčně nasáklé alkoholem, se o ní nestaraly příliš vzorově. Na to přišel až otec malé Edithky, který se vrátil ze zákopů 1. světové války. Malá Edith byla špinavá, člověk se jí mohl dotknout leda sirkou. Rozhodl se proto, že ji umístí na šikovnější místo. Napsal dopis své matce, která "sloužila" u své sestřenice v hampejzu v Bernay, v Normandii. Matka odpověděla kladně a vzala si ji k sobě. "Slečny" z hampejzu se radovaly: "Dítě v domě je dobré znamení, přináší štěstí." A hned začaly Edithku drhnout. Špína se z ní odlupovala jako šupiny. I když byla umytá, měla zahnojená očíčka, celá slepená. Navíc si jedna ze slečen všimla, že Edith do všeho naráží a dívá se i do slunce, aniž by něco viděla. Na tuto dobu si později velice dobře pamatovala. Chodila s rukama před sebou a zdokonalily se jí ostatní smysly, takže podle hlasu i hmatu poznávala jednotlivé slečny. Měla šedý zákal, který se jí udělal hned po narození. Její babička ji zavedla do špitálu - ke Svaté Terezičce do Lisieux. Edith začala vidět. Celý život to měla za zázrak a ke Svaté Terezičce se častokrát modlila.
"Takové domy, kde dělala moje matka, docela vydělávají. Proto si mohla dovolit mě léčit. Lékař sice říkal, že není velká naděje na uzdravení, ale babička mě vodila pravidelně na ošetření..." později řekla Edith Piaf.
Její uzdravení přišlo jako zázrak. Jednoho dne ji babička chtěla odvést do postele od kláves piana, na které si hrála. Edithka nechtěla a říkala. "Ne, ještě ne. Moc se mi líbí, co vidím." Viděla. První věc, co viděla, byly klávesy starého piána. Edith bylo sedm let.
V Normandii se objevil Edithtin otec. Vzal si ji k sobě. A tak se ocitla na dlažbě po boku svého tatínka. Později na tu dobu měla hořké vzpomínky. Chodila s ním až do patnácti let od krčmy ke krčmě, kde zpívala a předváděla různé vylomeniny. Peníze za to inkasoval samozřejmě otec, který všechno propil. Když dospěla do puberty, často od něj utíkala, ale nebylo jí to nic platné. Její otec si ji vždycky našel. Vodil ji k jeho příteli, který jí lámal klouby a učil ji na hrazdě. Mimo to jí učil francouzským dějinám. U něj také poznala svou nevlastní sestru Simone Berteautovou, kterou už od té doby neopustila.

